„Nejsme to co si o sobě myslíme, ale jsme to jak myslíme a co děláme.“

 

Občas se mě přátelé ptají, jak mě napadlo chovat včely. Odpovědět v rychlosti nejde, prostě to přišlo…

Asi jsem dospěla ve svém životě k tomu, co chci opravdu dělat a má pro mne smysl. Sebrala jsem odvahu a šla si konečně po svém.

Moje předky živila půda, zvířata a dřina. I já jsem venkovanka, jako malá jsem na zahradě pomáhala, péče o domácí zvířata byla běžná denní záležitost. Nejraději jsem se starala o králíky. Také si pamatuji, že jsem jako dítě školou povinné (škola byla pro mne spíše radost, ani ne povinnost) ráda vyrážela na objevné toulky po okolí, sbírala byliny, sestavovala si herbáře, prohlížela si zblízka mini život v trávě. Malovala a přečetla spoustu knih.

Poté přišlo období ekonomie, účetnictví, maturity, vysoké školy, úředničiny, práva, celkem mi to asi šlo, mé okolí mě vidělo tady a tak byla cesta jasná.

Potkala jsem svého muže, narodily se nám dvě děti a v tomto čase jsem hodně začala přemýšlet o mém místě zde, o smyslu věcí, života, mé dosavadní práci. Během mateřské jsem si splnila jeden z dávných snů a udělala jsem si akreditovaný kurz grafologie a psychologie. Zabývala jsem se myšlením, myšlenkovými mapami, duševnem, tvořením a právě asi v tomto období mi došlo, že je moje místo v přírodě. Jak jsem mohla kdysi zapomenout, odbočit, ale mělo to tak být.

A tak se ke mně začaly dostávat další věci a poznání. Jednou přišla myšlenka – včely. Tedy, ale vždyť o nich vůbec nic nevím, jen to, že dávají žihadlo. Nastalo další období samostudia, četby, seminářů a asi po dvou letech jsem se konečně rozhodla a řekla si, že praxe mě naučí.

Takoví ti motýlci v břiše, znáte to, když jsem si přivezla první úly. Krása. Ale co teď. Informací načtených spousta, jenže v rodině, ani mezi známými jsem neměla žádného včelaře. Pouze můj praděda prý včelařil, jenže ten už dávno nežil. Takže jak se říká, skoč do vody a plav, takhle nějak to bylo. Holky se mnou měly a stále mají trpělivost.

Včelařím desátou sezónu a vidím, že se je stále co učit, každý rok je originál. Učit se budu celý život, o přírodě, to zní hezky, ne?

A apiterapie? Je takovým přirozeným navázáním na mé další zájmy, které se krásně propojují se včelami a zdravím, pohodou, bylinkami, přírodou, myšlením, psychikou a tvořením člověka. Všechno do sebe krásně zapadá.

Děkuji svému muži za podporu a pomoc, že se přidal a včelaříme společně. Protože ve dvou se to lépe táhne. Mužské energie, potažmo síly je zapotřebí, ale rozhodně je zde potřeba i té ženské (intuitivní) energie.

Přeji i Vám spousty tvořivé energie, plňte si sny a užívejte života v souladu se sebou samým.

AliZ